Osvětim - koncentrační tábor Auschwitz I

Nasáváme atmosféru

Prošli jsme moderně vyspravenou budovou a objevili jsme se před branou lágru, která byla zdobená cynickým nápisem „Arbeit macht frei“. Vešli jsme branou dovnitř. Ocitli jsme se na seřadišti, kde se stavěli vězni do řad, a aby jim to lépe šlo a pravidelně pochodovali, hrál jim k tomu orchestr. Prostě se to lépe počítalo. Na stejném místě také popravovali osoby – pro výstrahu, před zraky všech vězňů.

Strážní věž u silnice

Brána, kterou prošlo mnoho lidí do záhuby...

První foto - já, druhé foto - Honza

Tabulka "Vorsicht" (Výstraha, vysoké napětí, životu nebezpečno)

Kuchyně

Vyrazili jsme směrem ke krematoriu, které leželo za ostnatým drátem, tedy mimo prostor vyhrazený pro pohyb vězňů. Budovy krematoria byly temné, skryté pod povrchem. Uvnitř se ukrývali pece, do nichž se „materiál“ navážel pomocí kovových vozíků na kolejích. To, co z vězňů zbylo, se SS se samozřejmě snažila zúročit (cennosti, oblečení, brýle, protézy atp.). Proto se všechny tyto předměty skladovaly. Jejich obrovské zásoby pak byly objeveny při osvobozování a jsou součástí expozice Muzea Osvětim. Mohli jsme tak v jedné z budov spatřit také velké množství hrnků, zubních náhrad, hřebenů… Nedaleko krematoria stála šibenice sloužící k jednotlivým popravám. Byl na ní také popraven velitel tábora Rudolf Höss – v roce 1947.

Národní expozice

V rámci prohlídky byly také zařazeny expozice jednotlivých států, jejichž občanů se tábor Osvětim týkal. Prezentaci pořádali např. Polsko, Rakousko, Maďarsko, Belgie, Nizozemí, Česko, Slovensko… Samozřejmě jsme si českou expozici nenechali ujít. Češi zde vystavovaly velkou spoustu materiálů. Uváděli historickou situaci do souvislosti, popisovali vznik a život v Protektorátu, zmiňovali osudy Židů deportovaný do osvětimského tábora (např. K.Poláček, Brožík, Vojta, Petr Ginz). Velmi smutné však byly zpovědi osob, kteří zažily Osvětim na vlastní kůži. Jejich příběhy byly opravdu otřesné. Zmiňmě např. vzpomínky na vůz tažený lidmi; „vtipkování“ SS s jednou matkou, které stříkali mléko z prsů a poté ji popsali nápisem „Ostuda“; zabíjením nemocných; bití za pomalý pracovní výkon (až s následky smrti) atp. Brrr… Slovenská expozice popisovala způsob vedení samostatného slovenského státu katolickým knězem, J. Tisem. Např. zde byl uveřejněn kompletní „Zákon o Židech“, který popisoval, co vše Židé nesměli. A bylo toho opravdu hodně, zákon zabíral asi 30x A4. Hned vedle něj se nacházel obrovský plakát popuzující obyvatelstvo proti Židům. Na plakátu stálo „To je on!“. Také zde byly ukázky z dobového tisku.

Dobový plakát proti Židům

Život v táboře

S každodenností v osvětimském koncentračním táboře nás seznámily zbylé expozice. Prvně byly zmíněny selekce před samotným vstupem do lágru. Údajně až 75% všech deportovaných bylo posláno ihned směr krematorium, pouhých 25% bylo vpuštěno do tábora. Ihned po příchodu vězni obdrželi tetování (tato praxe se v žádném jiném táboře neuplatňovala) a byli označeni barevnými štítky značící příslušnost k určité skupině obyvatel. Rozlišovalo se mezi politickými vězni, Romy, asociály, vyznavači Bible, homosexuály, zajatci z SSSR a Židy. Faktem je, že někteří Židé byli velice zámožní, čehož si Němci byli plně vědomi. Proto jim většinou prodali výhodně neexistující dům a když se do něj měli přijet nastěhovat (s veškerým majetkem), deportovali ho do lágru a majetek si rozebrali. Deportace probíhala nákladními vlaky. Cesta trvala až 10 dní, takže většina „cestujících“ nepřežila.
Vězeň byl pak ubytován v některém z baráků. I když o ubytování, tak jak jej známe, se mluvit nedá. Lidé zde spali na seně, později na slamnících a vrcholem byla 3. poschoďová postel, přičemž na každém patře spali 2-3 lidé. Jistě se nespalo zrovna pohodlně. Když však byli ráno vzbuzeni gongem, obdrželi pouhý půl litr kávy a museli odejít na nucené práce. K obědu pak dostali jeden litr bezmasé polévky ze shnilé zeleniny, k večeři 300-350g černého mazlavého chleba + 20g salámu/30g margarínu. Někteří lidé tak nepřesáhli váhu 23kg (zachyceno fotografiemi). Své potřeby mohli vězni konat v ne zrovna luxusních toaletách (ale lepší než v Březince, více níže), vodu využívat ve společných umývárnách.

Záchody

Tresty

Muzeum nabízelo k prohlídnutí model plynové komory, kam byli většinou vězni nahnání ihned po deportaci. Byli ujištěni, že se půjdou osprchovat, tudíž byli zcela klidní. Většinou je však čekala smrt – během 10-15 minut. Vše zavinila práškovitá látka Cyklon B – údajně se používalo 5 - 7kg a zabíjelo se 1500 lidí naráz. Konali se však také jednotlivé popravy. Ty byly vykonávány u takzvané „Popravčí zdi“. Ta se nacházela mezi dvěma baráky, které měli zatemněná okna. Bylo zde zabito několik tisíc vězňů. Také tu však deportované mučili – bičováním, věšením za vykroucené ruce atp. Vězni byli trestání za vše – utržení jablka, vykonání tělesné potřeby během práce, pomalé pracovní tempo atp. V jednom z těchto baráku se nacházela věznice pro policejní vězně čekající na stanný soud – ten během 3 hodin rozhodl až o 200 popravách. V podzemí se nacházely mnohem krutější prostory – komory s cyklonem B, sklepní cely či cely na stání, kde vězni stáli až několik dní bez jídla a pití – většina umřela před koncem trestu. V této „dvojbodově“ se také vybírali vězni vhodní pro Mengeleho. Mimoto se lidé „používali“ jako materiál i na také věci, jako je příprava krejčovské plátno.